Jmenuji se Míša Nováková, jsem ve věku, kdy už úplně dobrovolně nepřiznávám, kolik to je, a mám dvě děti školkového věku (to přiznat mohu). Nosila jsem bohužel jen mladší dceru a navíc až od čtvrtého měsíce… Do té doby jsem o nějakém nošení ani netušila!
Jak jsem se k nošení dostala?
V těhotenství mě informace o nošení dětí nějak minuly obloukem a ani venku jsem to kolem sebe moc neviděla. Nebo možná jen nevnímala, nevím. Ale nošení si mě našlo samo a okouzlilo mě!
Ale vezměme to od začátku…
To si tak jedete na výlet z Prahy do Jihlavy do zoo a na půl cesty s hrůzou zjistíte, že máte korbu kočáru, máte podvozek, ale nemáte adaptéry!!
V tu chvíli je Vám (skoro!) celý kočár k ničemu…
Můj muž se nabídl, že bude dceru nosit ve vajíčku. Při té představě celoodpolední posilovny, která by se stejně nedala moc dlouho vydržet, a navíc by to pro malou nebylo pohodlné, jsem začala hledat jiné řešení. O tom, že bychom to otočili a jeli domů, jsem nechtěla ani uvažovat. A hledejte v sobotu v poledne v Jihlavě nějakou otevřenou prodejnu dětských potřeb a navíc se zásobou adaptérů k zahraničnímu kočárku. Nicméně jsem se dovolala do jednoho obchodu, kde měli do 13 hodin, a když jsem paní vysvětlila můj problém, ujistila mě, ať přijedeme, že to vyřešíme. A skutečně, vyřešili jsme! Ne, neměli adaptéry k našemu kočárku, ale měli nosítko. Byli jsme nadšení, že den můžeme strávit, byť s drobným zpožděním, dle našich původních plánů.
A tak začalo naše nošení! Byla jsem nadšená, že můžu mít dcerku takto blízko u sebe.
V obchodě mi sice neprodali visítko, ale úplně nejlepší nosítko to také nebylo. Vlastně jsem ho potom použila už jen jednou. Při pohledu na fotky ze Zoo Jihlava vidím i to, co jsem tehdy netušila. Měla jsem ho samozřejmě špatně nastavené, bederák moc nízko a malá byla špatně podsazená. Když se na to podívám zpětně, tak ten začátek nebyl nejideálnější. Ale důležité pro mě je, že to byl začátek. Všechno špatné je k něčemu dobré. Toto rčení se mi v životě osvědčilo opravdu již hodně krát.
Jak zapomenuté adaptéry daly mému životu nový rozměr
Prostě to tak mělo být a díky tomu jsem dnes tam, kde jsem. Organizuji Kouzlo nošení.
Nicméně k této akci vedla poměrně dlouhá cesta.
Po návratu z Jihlavy jsem začala nošení zkoumat, přidala jsem se na FB do pár nosících skupin, hledala na internetu a v prosinci 2015 se zúčastnila svého prvního srazu celopražské skupiny. Když jsem tam přišla, připadala jsem si jako mimoň, že vlastně nic neumím. Holky byly ale moc milé a hned mi ukázaly, jak navázat malou do KSK a můj první úvaz byl kupodivu i celkem zdařilý! Proto bych ráda vyzvala všechny maminky, které o nošení uvažují, ale neví, jak na to nebo se bojí přijít na nosící sraz pro radu a pomoc, nebojte se! Kvůli tomu se ty srazy pořádají a zkušenější holky tam chodí primárně proto, aby mohly pomoci těm, kteří neví nebo tápají! Pro mě to byl tehdy asi ten nejzásadnější zlom. První šátek, první úvaz, první spací prach, který uspal moji malou kočičku do pěti minut. Já z toho byla úplně naměkko. Ty první momenty zůstanou v mém srdci napořád! A zapůjčený černobílý šátek Baie Penguins také.
Protože jsem na Praze 6, kde bydlím, neměla žádné kamarádky, které by nosily, založila jsem skupinu Nosíme děti Praha 6. Nebyla v tom žádná velká ambice, myslela jsem, že se najde při nejlepším pár maminek. Ale mýlila jsem se! Skupina rostla velmi rychle, začaly jsme se scházet na srazech, procházkách a vytvořila se tam skvělá parta. Mnohé z nás tam našly skutečná přátelství, ta hmatatelná, ne virtuální. Zařadila se různá testování a postupně jsme získaly do vlastnictví skupiny šátky, které je možné si zapůjčit. V současné době má skupina přes 700 členek a stále aktivně žije.
Nosící skupina mé organizační dušičce nestačila
V říjnu 2017 jsme s dalšími dvěma maminkami zorganizovaly k Mezinárodnímu týdnu nošení dětí pochod Prahou, který končil na Letné. Na pochod dorazilo to nejsilnější nosící jádro, protože nám moc nepřálo počasí. Nebyl to jen lehký deštík, ale regulérní slejvák. Odpoledne už na nás vykouklo i sluníčko, a tak se setkání s asi 15 prodejci šátků a nosítek nakonec uskutečnilo, i když v poněkud provizorních podmínkách na zahrádce místní hospůdky.
Při organizaci dalšího ročníku o půl roku později jsem chvíli před akcí, byť za mnou stál velký kus práce, z organizačního týmu z vlastního rozhodnutí odešla, protože se naše představy o provedení akce lišily.
Pokračovala jsem se spravováním své nosící skupiny a pomalu si začínala myslet, že s nosícím důchodem se nošení z mého života postupně vytratí.
Ale čím více se nosící důchod blížil, tím více mě to hlodalo, že se nošení vlastně vzdát nechci. Nejsem nosící guru a zatím ani lektorkou nošení. Celý živost jsem pracovala v marketingu a organizace je mé druhé já.
Chvíli to trvalo, než jsem se rozhodla do toho pustit. Nechtěla jsem si totiž pak celý živost klást ty samé otázky, jak by ta akce vypadala, jak by to dopadlo, jestli bych to zvládla, a litovat, že jsem to prostě nezkusila. Prodloužila jsem tedy rodičovskou dovolenou a odložila nástup do zaměstnání o tři čtvrtě roku. A vydala se do neznáma.
Více o tom, jak jsem vykouzlila Kouzlo nošení, snad brzy…